Pokouším se tedy dle svých schopností odpovědět alespoň na uvedený bod 4 (kopii e-mailu čtenářce dávám i sem na web, protože dala dost práce - a možná podobné otázky napají i někoho jiného, komu se bude hodit i pokus o odpovědi).

-----------

Chvála Kristu,
pokusím se zareagovat alespoň na uvedený článek 4, jak jste si přála (nevím jestli jsem správná osoba na vyjadřování se k postojům kard. Schönborna, které jsou poublikované v knize vydané naší biskupskou konferencí - ale protože jste prosila o stanovisko redakci a ne je - to by asi stejně bylo dost obtížné - tak se o reakci alespoň pokusím):

Tedy k jednotlivým věcem:

Staví se tu na odiv málem heroická ctnost těch, kdo přesto, že nemohou chodit ke svátostem (rozuměj – nejsou v milosti posvěcující), chodí dále do kostela a žijí svou víru tak, jak jim jejich stav dovolí.

Zcela nesprávné je zde rovnítko nemohou chodit ke svátostem = nejsou v milisti posvěcující. Bůh odpouští i nejtěžší hříchy již v okamžiku, kdy vzbudíme dokonalou nadpřirozenou lítost (samozřejmě je zde otázka jistoty, zda člověk opravdu vzbudil takovou lítost, to je velmi obtížné posoudit - ale to je jiná věc). Přijetí svátostí (které je však nejen úkonem vnitřním, ale i vnějším) je však vázáno i na vnější úkon přijetí svátostí svátosti smíření (proto nemohu jít za normálních okolností k přijímání hned, když si myslím, že jsem už vzbudil dokonalou lítost, ale je potřebné předtím i vnějším způsobem přijnout svátost smíření).

Zatím mi nikdo z dogmatického hlediska nevysvětlil, co je to za heroismus, zatvrzele setrvávat ve stavu bez milosti, bez přátelství s Bohem, ano na rovinu – bez příslibu spásy!

Na tom by opravdu nebylo nic heroického. Jenže v dané souvislosti nejde o lidi, kteří zatvrzele setrvávají ve stavu bez milosti a bez přátelství s Bohem. Jde o lidi udělali (možná) spoustu špatného - třeba se i podíleli na rozbití prvního manželství, pak nerespektovali nemožnost uzavření dalšího sňatku (což zase mohlo být velmi špatné), a dnes toho litují ale jsou v bezvýchodné situaci: mají děti z druhého manželství o které se musejí starat společně s novým partnerem, se kterým uzavřeli civilní sňatek a vědí, že nejsou schopni spolu žít v jedné domácnosti jen jako "bratr a sestra" (kdyby byli schopni to zaručit, pak je, pokud vím, možnost u biskupa si vyřídit povolení k přistupování ke svátostem - i když je třeba k nim přistupovat někde jinde, kde to nebude dělat pohoršení - lidé samozřejmě nevědí o jejich závazku takto žít a vysvětlovali by si to tak, že už jsou druhá manželství dovolena...). Tito lidé proto, nakoli to jsme my z lidského hlediska schopni posoudit, nemusejí žít v těžkém hříchu, protože i když vědomě přestupují boží přikázání v závažné věci, chybí u nich pravděpodobně prvek dobrovolnosti tohoto jednání (který je třetí důležitou podmínkou těžkého hříchu "vědomé a dobrovolné porušení Božího zákona v závažné věci). Oni se prostě (třeba i zcela vlastní vinou) dostali do situace, kterou již nejsou opravdu schopni řešit jinak než, že vychovávají společně své děti, vytvářejí jim rodiné zázemí (i když vědí, že to díky své slabosti - nebo proto, že to není u nového patrnera průchozí - nedokáží čistým způsobem) a že se přesto snaží modlit, učastnit bohoslužeb, žít s církví, respektovat její ustanovení ohledně přijímání svátostí, a otvírat se Boží milosti způsoby, které jsou v dané situaci možné - mimo vzbuzení lítosti, modlitby a učasti na liturgii také i duchovní svaté přijímání, kdy mimosvátostným způsobem může Bůh dát člověku totéž, co může dát svátostným (je třeba si uvědomit, že forma svátostí váže nás, nikoliv Boha - ten může těm, kteří nemají řádnou možnost, dát totéž i mimořádnými způsoby, které "zná jen on sám". Když takto jednají, dělají to, co je v jejich situaci možné a je dle mého názoru možno použít slovo "heroické", pokud je to pro ně těžké - třeba daleko těžší než pro nás ostatní.

Tohle je nám stavěno před oči jako příkladný postoj.

Nejde o příkaldný postoj "absolutní", ale v dané situaci, když už to došlo tak daleko (a to i z počátku zaviněně). Ještě příkaldnější by samozřejmě bylo:
1) pokud je to možné v manželství vytrvat i přes obtíže (ty jsou ostatně skoro v každém manželství),
2) pokud to skutečně není možné, vyřídit si dovolení k dočasnému odloučení (byť třeba velmi dlouhému - a možná i s tím, že podstoupím civilní rozvod - ať už proto, že se se mnou rozvedl ten druhý, nebo proto, že musím chránit sebe či děti) s vědomím, že ten druhý zůstává před Bohem mým manželem a že pokud by to bylo možné, znovu manželské soužití obnovím a pro tuto obnovu udělám v budoucnu to, co budu moci.
3) když jsem se předhozím neřídil(a), a uzavřel(a) další (před Bohem neplatné) manželství tak ho ukončit jakmile si uvědomím, že žiji hříšně, dokud z něho nejsou děti.

A sice v kontrastu k těm, kdo se snaží „Boha ošálit“ anulací manželství! Vždycky jsem si myslela, že i církevní soud je součástí církve, a ne nějaké ďábelské byro k šálení Boha! Pokud se někdo snaží poctivě využít prostředky, které církev ve své moudrosti nabízí k tomu, aby svým slabým, padlým, hříšným ovcím přeci jen dala možnost spásy, tak šálí Boha?

Pokud se někdo snaží tyto prostředky využít poctivě, je to naprosto v pořádku. Bylo-li manželství neplatné - bylo neplatné i před Bohem, je to třeba prokázat a využít možnosti, které Církev ve své moudrosti nabízí. Problém je v tom, že se dnes mnozí (někdy i s pomocí nějakého kněze, či jiného odborníka na církevní právo) snaží opravdu Boha ošálit. Co si myslet o případu (stalo se v ČR), že spolu žijí manželé, kteří mají velmi dobré teologické vzdělání řadu let v jakš takš harmonickém manželství a nikdy je nenapadne, že by jejich manželství mohlo být neplatné - až ve chvíli, kdy si zhruba ve čtyřiceti najdou nové partnery a pak hledají (i s pomocí ještě větších odborníků než jsou sami) nějaký důvod, kličku, posudek, proč jejich manželství bylo neplatné, až něco najdou, co u církevního soudu projde... Pána Boha člověk opravdu neošálí, i kdyby mu v tom pomáhali třeba zaměstnanci církevního soudu (v dobré víře, že se snaží lidem pomoci vyřešit jejich těžkou současnou situaci). Možná nevíte, že zvláště v USA je "vstřícnost" řady církevních soudů při prohlašování "nepanosti" taková, že USA mělo před časem (nevím jestli se to už změnilo) větší počet manželství prohlášených za neplatná, než zbytek světa, takže za to byly z Říma americké církevní soudy před časem taktně napomenuty. Kardinál Schönborn o tom ale ví (ví také o nadměrné vstřícnosti při vyhlašování neplatnosti manžesltví i v jiných zemích) a tak hovoří o tom, že Boha není možno ošálit.
Tož tak... Snad jsem vám trochu pomohl věc objasnit. Pokud ne, je třeba se obrátit na kardinála Schönborna, nebo někoho "odpovědného" jak v mailu píšete. My v redakci nikoho odpovědnějšího než šéfredaktora nemáme :-)

Zdraví P. Pavel Zahradníček OMI, šéfredaktor časopisu Milujte se!