Jsem překvapena vašimi názory na rozvedená manželství. Očekávala bych, že za první hřích budete považovat to, že si manželé slíbí, že spolu budou žít v lásce a úctě, že si budou pomáhat, nebudou se urážet. To vše jak tak čtu je dovolené, ale není dovolené z takového svazku vystoupit. Nikdy nepochopím, jak je možné, že nepoučíte věřící, jak by se v manželství měli chovat. Možná, že by mnohým pomohlo, kdyby si nebyli tak jisti svakem až do smrti, když se chovají k partnerovi hnusně. Kdyby měli povědomí o tom, že za nesprávné chování budou muset nést odpovědnost, třeba by se mnozí ve svých hnusných projevech krotili. Máte pravdu, v každém společném soužití vznikají nedorozumění, ale to je úplně něco jiného, než ničit si navzájem život s vědomím, že ten druhý mě nikdy nemůže opustit. A dále vědomí, že Bůh mi všechno odpustí také není dobré. Co je dobrého na člověku, když v kostele klečí a modlí se a sotva přijde domů, už se opět chová hnusně, hříšně, partnera uráží a ještě sám podotkne, že o tom druzí nevědí.Ne všichni, od kterých partneři odešli jsou chudáci, ničili svým chováním partnery i děti, svým vzorem z dětí zase vychovávali lidi špatných vlastností. Je lepší od takového partnera odejít, protože on jako první porušil manželský slib - úctu k druhému. Pak musí nést odpovědnost za své chování a nedělat ze sebe opuštěného chudáka. Pro celou společnost je lepší, když děti vyrůstají v klidu, než aby viděly jak se rodiče hádají, nadávají si a mlátí se a to vše s Bohem v ústech. Je to hnus.