Katolická charismatická konference
Jsme mediálními partnery Katolické charismatické konference.

Vyhledávání v časopise Milujte se! a na webu www.milujte.se:
Články

V klášterní kapli (celý text příběhu, který zaznamenal Robert H. Benson)

V klášterní kapliSoučástí 33. čísla časopisu Milujte se! je i část příběhu "V klášterní kapli" z knihy Robert Hugh Benson: The Light Invisible (Neviditelné světlo).
Zde vám přinášíme kompletní text příběhu.
Tajuplné příběhy, které Robert Hugh Benson vypráví, pomáhají nahlédnout "za oponu" ještě tajemnějších duchovních skutečností. Tento se týká hodnoty kontemplace, adorace a vůbec kontemplativního života. Přejeme příjemnou četbu.

„V ní se setkají a promísí všechny touhy,
duše němé skrze ni radostně volají,
pod nohama cítí, jak země se chvěje.
Skrze ni se valí proudy našich citů
nacházejíce svého Boha.“
Kontemplativní duše



V klášterní kapli

Když jsem tehdy jednou večer přišel do pokoje na šálek čaje, našel jsem starého pána, jak sedí u otevřených dveří vedoucích do zahrady. Na kolenou měl knihu a prstem si zakládal stránku. Když jsem se k němu přiblížil, zvedl ji směrem ke mně a ukázal mi název „Hrad v nitru.“
„Právě čtu,“ řekl, „jak sv. Terezie popisuje rozdíl mezi intelektuální a imaginativní (obrazivou) vizí. Je zvláštní, jak se jí to vůbec nedaří. Myslím však, že je to jeden ze znaků reality duchovního světa – že nikdo nikdy nedokáže plně sdělit druhým to, co objevil a pochopil.“
Posadil jsem se.
„Obávám se, že nerozumím jedinému slovu z toho, co říkáte,“ odpověděl jsem s úsměvem.
Místo odpovědi na moje slova otevřel knihu a se vzrušením přečetl zvláštní nesouvislé věty – alespoň jsem je za takové považoval.
„Přesto,“ řekl jsem, „obávám se –––“
„Oh,“ řekl téměř netrpělivě, „samozřejmě, že teď už víte, skutečně víte, jen si to nedokážete uvědomit.“
„Můžete mi uvést nějaký příklad?“ zeptal jsem se.
Chvíli přemýšlel a potom –––
„Myslím, že ano, snad vás to ale nebude nudit.“
Nalil čaj pro nás oba a pak začal vyprávět:
„Většina příběhů, které jsem vám vyprávěl, je imaginativní vize. Nemám však na mysli, že vize je určitým způsobem nereálná nebo nepravdivá, jak většina lidí chápe slovo imaginativní, ale jen to, že je předkládána formou viditelného obrazu. Zdá se, že hlavní funkcí imaginace je zobrazit fakta a používat tuto schopnost především ke zviditelnění představ je jejím zneužitím. Duchovní skutečnosti se ale mohou intelektu jevit tak, aby ten, kdo byl obdařen intelektuální vizí, neviděl nic, zato jen vnímal, že něco může být pravda. Ale za chvíli vám to bude jasnější.“
Před několika lety jsem se jako každý rok vydal na svou osamělou pěší pouť. Neřeknu vám, kam jsem šel, protože tento příběh se týká i jiných lidí, kterým by se velmi nelíbilo, kdybych o nich takto veřejně mluvil. Postačí, když řeknu, že jsem jednou při západu slunce přijel do malého města. Důvodem mého příjezdu bylo navštívit klášter sester žijících v klauzuře, které byly pověstné svou svatostí. Vezl jsem s sebou doporučující dopis pro matku představenou, který by mi mohl umožnit přístup do kaple. Nechal jsem svoje věci v hostinci a šel do kláštera, který stál nedaleko města.
Sestra, která měla právě na starosti kontakt s veřejností, mi otevřela dveře a požádala mě, abych šel do hovorny, než mě ohlásí matce představené. Po několikaminutovém čekání v upraveném pokoji, kde jsem si zatím prohlédl náboženské rytiny a předměty, vešla důstojná stará dáma menší postavy s klidnou vrásčitou tváří. V ruce nesla můj otevřený dopis. Několik minut jsme si povídali o různých věcech, já jsem přitom popíjel prvosenkové víno ze sklenice z hrubého skla.
Vyprávěla mi, že je to velmi starobylý klášter. V době rušení klášterů se stal venkovským sídlem a teprve před dvaceti lety ho řád získal zpět. Dodnes tam zůstaly části starých klášterních budov s jižní částí příčné chrámové lodi starého kostela, kde se nyní nachází kaple. To vše ještě s několika zdmi tvořilo nádvoří, kterým jsem prošel do kláštera. Za domem ležela zahrada, do které vedlo okno hovorny, a když jsem se posadil, uviděl jsem několik černých křížů označujících hřbitov sester. Zajímal jsem se, jaký mají sestry v klášteře úkol.
„Naším posláním,“ řekla ta stará dáma, „je ustavičná přímluva za hříšníky. Velmi se radujeme, že máme mezi sebou v kapli Nejsvětější Svátost. Stále před ní klečí některá ze sester, pokud zrovna neprobíhá mše svatá nebo nemají hodinu sborového zpěvu. Staráme se také o několik nevyléčitelně nemocných žen, které zde u nás prožívají konec svého života, a na své živobytí si vyděláváme vyšíváním.“
Zeptal jsem se, jak je možné, že mohou přijímat lidi zvenčí, když jsou řádem žijícím v klauzuře.
„Služebná sestra a já můžeme přijímat lidi zvenčí. Je to pro nás nezbytné.“
Ještě chvíli jsme si povídali a pak jsem se zeptal, zda bych mohl vidět kapli, a ona mě hned odvedla na nádvoří. Když jsme tudy procházeli, upozornila mě na ambity, nyní přestavěné na chodbu a na dlouhou zříceninu zdi hlavní lodi tvořící jednu stranu čtyřúhelníkového nádvoří. U dveří se k nám přidala velká kolie a společně jsme se pomalu vydali ke dveřím uprostřed západní zdi opravené příčné lodi. Slunce zlatě osvěcovalo základy zřícené centrální věže kostela a zeď před námi. Kolem kroužily a krákaly kavky.
Starý kněz najednou přerušil vyprávění. Obrátil ke mně své planoucí oči a řekl:
„Jak nádherný je tento duchovní, a zvláště kontemplativní život! Sestry zde žily, a stejně tak žijí i dnes jejich mladší sestry, bez jediné věci, kvůli kterým podle názoru vnějšího světa stojí za to žít. Tady je neustálé ticho, hodiny strávené v kapli, bez přepychu, zábavy, práva volby. Sestry mají spíše hlad a bývají dost unavené. A přesto neobětují své štěstí přítomné štěstí budoucímu, jak se domnívá okolní svět, ale jsou intenzivně nádherně šťastné nyní v přítomnosti. Nevím, jak jinak lze ještě dokázat, Kým je náš Pán, než tak, že muži a ženy přímo dychtí sloužit Mu a cele Mu patřit a je to vlastně jejich jediná radost.“
„Vzpomínám si,“ pokračoval, „že tak nějak jsem uvažoval, když jsem procházel nádvořím s tou starou mateřsky laskavou ženou s obličejem vyzařujícím štěstí a klid. Byla řeholnicí více než padesát let,“ řekl mi můj přítel.
U dveří se zastavila.
„Nepůjdu dovnitř,“ řekla, „ale najdete mě v hovorně, až budete vycházet.“
Otočila se a šla nazpět s kolií po svém boku. Její zlatý huňatý ocas se zvedal vysoko za jejím černým hábitem.
Dveře byly zčásti otevřené, za nimi však visel hustý závěs. Lehce jsem do nich postrčil a vešel dovnitř. Nejdřív se mi zdálo, že je tam velká tma v porovnání se zářícím sluncem venku, ale zanedlouho jsem uviděl, že klečím před vysokou mříží, v níž nebyla žádná dvířka. Nalevo v rohu kaple před sochou Panny Marie blikalo modré světlo ve stříbrné lampě.
Naproti mně vedly schody k vysokému oltáři, ale ne daleko, protože kaple byla dříve příčnou chrámovou lodí kostela a východní zeď, v jejímž středu stál vysoký oltář, byla delší než jižní zeď, u které stál druhý oltář a moderní cihlová zeď, která ji uzavírala na severní straně. Nad oltářem se zvedal malý černobílý kříž a šest tenkých voskových svící. Vysoko nad nimi byl svatostánek zakrytý bílým průsvitným hedvábím. U něj se mihotalo malé červené světlo. Odříkal jsem několik modliteb a pak jsem si teprve všiml tmavého obrysu uprostřed prostoru před oltářem. Chvíli jsem nevěděl, co to je – a pak jsem zjistil, že je to řeholní sestra, na které teď byla řada, aby se přimlouvala za hříšníky – to je jedno z hlavních poslání tohoto kontemplativního řádu. Klečela zády ke mně, černý závoj jí nehybně spadal na ramena a splýval s jejím černým hábitem. Klečela bez sebemenšího pohybu a modlila se. Neměl jsem, a stále ještě nemám ani ponětí o tom, kolik jí mohlo být let. Mohlo jí být dvacet nebo zrovna tak sedmdesát.
Když jsem tam tak klečel, začal jsem přemýšlet o jejím věku, jak dlouho je řeholnicí, za jak dlouho zemře, jestli je šťastná… – a obávám se, že jsem myslel více na ni než na Toho, který byl tak blízko ve svatostánku. Pak se mě zmocnil určitý hněv, když jsem začal porovnávat život šťastné dobré ženy ve světě s životem tohoto ubohého stvoření zavřeného celý život za zdmi kláštera. V duchu jsem si představil život matky s vyrůstajícími dětmi, zaneprázdněné prací v domácnosti, život provázený láskou jejího muže – i jak stárne a přechází z jednoho šťastného období do druhého, utěšující, pomáhající a usmiřující všechny, se kterými se setkává… Pomyslel jsem si: copak právě proto nebyly ženy, a muži také, stvořeni? A pak ten trpký život v klášteře – opuštěný a bez lásky – jako ty studené zdi. A i když existuje i určitá radost spojená s duchovním životem, přece jen je kontemplativní život zbytečný a neplodný… Ano, říkal jsem si, aktivní duchovní život je člověku přiměřený, ale kontemplativní…? Život uzavřený v klášteře je ve své podstatě sobecký, přímo hříchem vůči společnosti. Jak může duše sloužit Bohu, když opustí svět, který On stvořil a miluje?“
„A tak,“ řekl kněz a znovu se ke mně obrátil, „jsem si ve své nevědomosti bláhově myslel, že ta žena klečící přede mnou je méně užitečná než já a že má slova, skutky a kázání dělají pro příchod Božího království více než její modlitby! A potom – potom ve chvíli, kdy jsem dosáhl nejvyššího stupně pošetilosti a pýchy, mi Bůh projevil svou dobrotu a dal mi trochu svého světla.
Nevím, jak to vysvětlit, ještě nikdy jsem to nevyjádřil slovy, ale jen tak pro sebe… – prostě jsem si uvědomil několik jasných faktů. Abych vám řekl, jaká fakta to byla, budu muset použít jazyk obrazů. Ale mějte na paměti, že to jsou jen pokusy vyjádřit to, co jsem vnímal.
Nejprve jsem si uvědomil, že mezi svatostánkem a tou ženou probíhá živé spojení. Možná si to můžete představit jako pás – transmisi, spojující dvě kola nějakého stroje, takže když se pohne jedno kolo, pohne se i druhé. Ať je tomu jakkoli, zde bylo toto pomyslné živé propojení.
Nyní jsem si všiml, že se něco ve svatostánku silně pohybuje. Něco uvnitř tlouklo jako ohromné Srdce a zdálo se, že vibrace vycházející z každého jeho pulsu rozechvívají celou zem. Nebo si to můžete představit jako pohyb v čisté hluboké nádrži, jejíž stěny se náhle silně zatřesou – bylo to jako pohyb kruhových vln křižujících sem a tam v rychlém chvění. Nebo si můžete myslet, že je to jako sotva patrný pohyb světla a stínu, který lze spatřit uvnitř doběla rozpálené pece.“
Tvář kněze se intenzivně pohybovala a ruce si nervózně pohrávaly. „Jak beznadějné je tohle všechno vyjádřit! Všechny tyto obrazy nejsou ani v nejmenším tím, co jsem skutečně vnímal. Jsou jen groteskní parafrází duchovní skutečnosti, která mi byla odhalena.
A nyní jsem si uvědomil, že v srdci té ženy se odehrává něco podobného, ale nevěděl jsem, která ze sil je tou řídící. Nevěděl jsem, zda ta iniciativa a pohyb pramení ze svatostánku a přenáší se do sestřiny vůle, nebo zda ona svým skloněním se před svatostánkem uvedla do pohybu dosud dřímající obrovskou sílu. Zdálo se mi, že ty dvě vůle spolupracovaly, reagovaly na sebe navzájem. Ano, toto bude asi tím nejpravdivějším vyjádřením s ohledem na celé tajemství svobodné vůle, modlitby a milosti.
Ať tak či onak, spojení těch dvou se mi jevilo, jak jsem již řekl, jako určitý druh nějakého spřaženého soustrojí, z něhož vycházelo nesmírné světlo, nebo zvuky či pohyb.
A pak jsem si uvědomil ještě něco jiného.
Jednou jsem usnul v jednom z těch vlaků jezdících ze severu a probudil jsem se, až když jsme dojeli na konečnou. To poslední, co jsem viděl, než jsem usnul, byly tiché tmavnoucí lesy a pole. Byl to pro mě šok, když jsem se naráz probudil na rušném, jasně osvětleném železničním terminálu a pak projížděl přelidněnými ulicemi zalitými září lamp a výloh. Nyní jsem cítil něco podobného. Před chvíli jsem vdechoval klid kláštera, daleko od veškerého pohybu a aktivit; a nyní jako bych vstoupil přímo do centra rušného, spěchajícího života. Těžko mohu vyjádřit tyto pocity jasněji. Uvědomoval jsem si, že atmosféra kolem mě byla nasycena energií, mocné síly uváděly vše do pohybu a já jsem byl uprostřed víru toho všeho.
Nebo si to představte takto. Stalo se vám někdy, že jste musel čekat v nějaké kanceláři v londýnské City? Pokud ano, pak víte, jak může někde být intenzivní klid a současně intenzivní činnost. V místnosti jsou tu a tam tiché postavy. Nebo tam může být jen jedna taková postava – velký finančník – sedí tam téměř nehybně. Přesto víte, že každý pohyb, který vyjde z této tiché místnosti, rozechvěje celý svět. Dokážete si představit, jak lidé rychle spěchají uposlechnout nebo odporovat, jak ve svých životech zažívají vzestupy a pády, jak se získávají nebo pozbývají nesmírné majetky, a to vše díky nepatrným pohybům muže sedícího klidně ve své kanceláři. A tak tomu bylo i zde. Vnímal jsem, že tato černá postava zde klečela přímo uprostřed reality světa a v něm působících sil. A pohybem své vůle a rtů směřovala duchovní osudy k věčnému životu. Z této poklidné kaple tryskaly paprsky duchovní síly, které se ztrácely v dálce, ohromující svou hojností a děsivé intenzitou v nich ukrytého žáru. Duše, ke kterým tyto paprsky dorazily, se znovu vzchopily a začaly opět zápasit. Dokonce i duše, které již v té chvíli opouštěly tělo, se po dotyku těmito paprsky probojovávaly ze smrti k životu a vyčerpané, ale zachráněné padaly k nohám svého Spasitele na druhém břehu smrti. Jiní, kteří si již zvykli na mdlobu hříchu, se probouzeli a nespokojeně vrčeli pokaždé, když je milosrdně popíchly modlitby této chudé sestry.“
Kněz se nyní třásl vzrušením.
„Ano, ano,“ řekl, „ve své hloupé nevědomosti jsem si myslel, že můj život je aktivnější v Božím světě než ten její. Stejně tak by si malý provinční obchodníček pobíhající neustále sem a tam za pultem mohl myslet, pokud by byl dostatečně velký hlupák, že jeho život je aktivnější a živější než život nějakého velkého ředitele sedícího za stolem v londýnské City. Vím, je to poněkud zjednodušené přirovnání, ale je jediné, které alespoň trošičku vyjadřuje to, co považuji za pravdivé. Přede mnou zde ležel můj bláhový a malicherný život, skládající se z bezduchých modliteb a námah a ze mdlých pokusů zacházet s dušemi lidí; život který byl tak spokojený sám se sebou a tak sebestředný, jak byl vzdálený od skutečného proudu duchovního pohybu. A mezitím, pravděpodobně už léta, tato sestra namáhavě pracovala v tichu Boží milosti za těmito zdmi. Veškerý hluk světa pronikající sotva slyšitelně do jejích uší, se vším nářkem lidí a národů, lidí, které svět považuje za důležité – všechno to k ní doléhalo jako hlasy dětí hrajících si venku na zablácené ulici. A skutečně – v porovnání s ní jsou všichni tito ‚důležití‘ jen dětmi dělajícími bábovičky a hrajícími si ‚na obchod‘ daleko od kanceláře velkého finančníka.“
Kněz se odmlčel a jeho tvář se opět uklidnila. Za chvíli znovu promluvil:
„Tedy toto považuji za intelektuální vizi,“ řekl. „Neviděl jsem žádné tvary, žádná zjevení, neslyšel jsem žádný zvuk. Mohu jen pomocí těchto obrazů vyjádřit to, co mi bylo odhaleno jako pravdivé v mé mysli. Při pohledu nazpět se mi skoro zdá, jako by vzduch v té kapli byl naplněn šumivým zvukem a zářivým oparem, jak proudy potřeb a milosti tekly jedním směrem tam a druhým nazpět. Ale samozřejmě vím, že bylo hluboké ticho a šero.“
V tu chvíli jsem pronesl hloupou otázku: „Pokud takto smýšlíte o kontemplativním životě, pak bych rád věděl, proč jste se sám pro něj nerozhodl.“
Kněz se na mne na chvíli zadíval: „Bylo by opravdu neuvážené, kdyby malý obchodníček, který nemá žádné zvláštní schopnosti, chtěl soutěžit s Rothschildem.“

z knihy Robert Hugh Benson: The Ligt Invisible, London 1906
Překlad Irena Němcová; text je šířen pod licencí CreativeCommons (CC-BY-3.0)

Sdílet

| Autor: P. Pavel Zahradníček | Vydáno dne 23. 05. 2015 | 2902 přečtení | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Externí odkazy na nová on-line videa a audia (mp3):
Časopis Milujte se! vychází pod záštitou Sester Matky Terezy:
Jsme velmi šťastné, že časopis Milujte se! šíří pravdu a učení církve, jehož prospěšnost a vzdělávací vliv je vidět ve svědectvích ze života lidí. Podporujeme a modlíme se za všechny, kteří se podílí na vzniku tohoto časopisu.
Sestry Matky Terezy v České republice
Upoutávka na knihu
Deset slov o víře - obálka knihy
Deset slov o víře
Populární autor příběhů pro duši, salesiánský kněz Bruno Ferrero, rozebírá v deseti kapitolách důvody, proč má smysl být křesťanem. Na příkladech textů z Písma, ze slavných autorů i z příběhů všedního dne ukazuje smysluplnost volby člověka pro křesťanství a víru.
Brož., 184 s., 249 Kč
Objednávky: http://obchod.portal.cz/deset-slov-o-vire/
Doporučujeme:

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Hosting zajištuje apoštolát A.M.I.M.S., na jehož činnosti se podílí FATYM a Misionáři obláti P. Marie Neposkvrněné (OMI). Provozuje též TV-MIS.cz (on-line křesťanská internetová televize s programem na vyžádání - on-demand - zdarma) a připravuje i TV-MIS.com v ukrajinštině, ruštine a běloruštině.

Obsah tohoto webu je volně šiřitelný, není-li někde stanoveno jinak.